Malý prostor, který učí velkému bytí

Bydlím v Praze, ale vyrostla jsem v srdci Vysočiny. Možná právě proto jsem v metropoli dlouho cítila tiché pnutí – potřebu kousku přírody, kam bych mohla kdykoli odejít a zase se vrátit. Jen tak, úplně obyčejně, jako by to byla přirozená potřeba.

Moje malá chatička je od domova půl hodiny pěšky. Cesta vede lesoparkem a lesem a sama o sobě už je přechodem – z hluku do ticha, z výkonu do bytí. Poprvé jsem energii toho místa ucítila při návštěvě u kamaráda ve vedlejší chatce. Pamatuji si ten pocit až fyzického blaženého klidu. Vyslovila jsem přání mít něco podobného. A asi za půl roku přišla „náhoda“: zahrádka s malou nářaďovnou.

S pomocí přátel jsme zavedli vodu a elektřinu a kůlnu trochu rozšířili. Vzniklo zázemí, které by někdo nazval provizoriem – a já skromným kouzelným místem, díky bohu za něj. Osm metrů čtverečních. Dá se tu přespat, sedět u stolu, vařit. Postel z palet se přes den složí na sedačku a prostor se znovu nadechne. V létě tu připravuji jednoduchá, zdravá jídla a saláty s příměsí divokých bylin, které jsem se tady naučila sbírat. Na podzim vypouštíme páru při hrabání listí z košaté třešně a za chladných večerů rozděláváme malé ohně.

Kamna tu nejsou. A dlouho tu nebylo ani teplo v pravém slova smyslu. Jaro a podzim jsem proto využívala jen zřídka. Dnes je tu přímotop a přespání v teplotách kolem nuly se stává častější. Je to malé dobrodružství – obejít se bez běžného komfortu, na který jsme zvyklí. Nic z toho bych ale nezvládla bez podpory mého muže, který je mi velkou oporou a kolem chatičky obstarává všechny „mužské“ práce. Možná jednou starou chatičku zbouráme a postavíme novou – zateplenou, s romantikou teplých kamen. Skromnou, ale vyzrálou. Teď je ale důležité to, co je.

Chatička mě učí nezamrznout. Ne komfortem, ale právě jeho absencí. Ticho, teplo dřeva na stěnách, malý a přesto útulný prostor – to všechno mi připomíná, že pohyb vpřed nemusí znamenat víc věcí. Někdy znamená jen méně zbytečností.

Roční doby jsou tu čitelné bez jakýchkoli úprav. Zima je drsná a nehostinná. Někdy sem vůbec nejdu. A jindy přijdu jen proto, abych šla dál – lesem. Zimu jsem přijala jako praxi nekomfortu, který lze proměnit v něco prospěšného. Chodím sem pravidelně krmit ptáčky. Procházím lesem vědomě, pomalu, v meditaci pohybu. Učím se pokoře. Přijmout věci tak, jak jsou, a nebažit po luxusu jen proto, že je dostupný. Materiální uspokojení má totiž velmi krátký dech.

Letos jsme si s mužem dokonce jednoduše vyzdobili chatičku světýlky, ozdobili malinký stromeček a užili si krásný vánoční čas ve dvou. Jeden, dva dárečky, štědrovečerní večeři a příjemně strávený čas ve dvou.

Na jaře se prostor otevírá. Zahrada se stává místem pro jógovou praxi mezi prvními květy narcisů a tulipánů, které rozehrají barvy na odvážné čerstvě zelené trávě. Pod rozkvetlou třešní, v ranní rose, kdy tělo ještě není oddělené od krajiny. V létě je pak dech širší, pohyb svobodnější. Jóga tady zastupuje přirozenou odpověď na rytmus místa.

Miluji rána na zahrádce. Probudím se, vykouknu ven, nos nasaje čerstvý ranní vzduch provázený trylkováním pestrou škálou ptactva a vnímám neposkvrněnou čistotu nového dne. Děkuji za ty dary a přivítám vycházející slunce pozdravem slunci – surja namaskar.
Někdy však prší. Déšť má své tiché kouzlo, zvláštní vůni. V takových chvílích se zachumlám zpátky do peřin, uvařím si teplý čaj a dovolím si nedělat nic, jen tak si být a přemýšlet si třeba o životě.

Tahle chatička je dnes mým filozofickým zázemím. Místem, kde se čistím od maximalismu všedního života. Ukazuje mi, že blahobyt není samozřejmost a teplo není jen fyzické. Učí mě, že i surový nekomfort může nést pocit bezpečí – možná právě proto, že je pravdivý.

A přeji si, aby tenhle pocit mohl někdy zažít i ten, kdo tyto řádky čte. Vyzkoušet si vědomě stát na pomezí: mezi zázemím zařízeného bytu a jednoduchostí malého prostoru. Mezi pohodlím a živostí. A zjistit, že paradoxně právě tam se dá cítit dobře.